Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy z dávných let 1: Jak jsme jeli s Courem do Mnichova

4. 07. 2017 15:55:52
Dnes by už asi málokoho napadlo vyrazit do Mnichova za účelem nákupu disket a videokazet. Ale před nějakými 25 lety to pro IT nadšence byla nutnost, poněvadž doma by za ně dali majlant.

Pár týdnů po 17. listopadu, myslím ten v roce 1989, zachvátila Československo cestovně-nápkupně-poznávací horečka. Sjednocované Německo i Rakousko vyšly vstříc Západu chtivých Čechoslováků a otevřely hranice. Již v prosinci si už nejen vyvolení s devizovým příslibem mohli ověřit, že Schönbrunn je nádherný, ale na Pražský hrad nemá, a že západoněmecká marka i šilink jsou opravdu tvrdé měny, neboť aby je bylo možno pořídit v množství potřebném pro kávu za západní hranicí, muselo se na to jít opravdu tvrdě. Já jsem tu možnost až do dubna 1990 neměl, tvrdnul jsem na vojně.

Po návratu z vojny jsem zjistil, že zatím co jsem udatně bránil hodonínská kasárna, život v Praze udělal skok z umírajícího socialismu do bujně divokého kapitalismu. Ceny potravin vyskočily na dvojnásobek, zatímco můj plat postgraduálního studenta o čtvrtinu, přeloženo do číselného formátu, o 300 Kčs. Ve skutečnosti to nebylo zvýšení, ale bonusy za zkoušku z marxismu-leninismu, o kteréžto bylo moudrým vedením školy rozhodnuto, že v kapitalismu bude uznána i bez zkoušení, a za zkoušky jazykové. Nuže, 1 500 korun československých v polovině roku 1990 nebylo mnoho a člověk si musel nějak přivydělávat. Bydle na pražské vysokoškolské koleji jsem bystře rozpoznal, že desítky studentů i postgraduálních kolegů vyrážejí pravidelně na jednodenní nákupně-poznávací autobusové zájezdy do Mnichova či Norimberku a pořídí tam sortiment, jenž lze v Praze burzovním či inzerátovým prodejem zpeněžit za dvojnásobek pořizovací hodnoty. Byl jsem hrdým vlastníkem Commodore 64 s disketovou mechanikou a spočítal jsem si, že takový zájezd se mi vyplatí už při nákupu disket pro vlastní potřebu, natož když jich ještě pár desítek či set prodám, byť budu vyžadovat cenu o 30 % menší než konkurence v kamenných obchodech, pořád budu hodně v plusu.

Vyrazil jsem takto na podzim 1990 dvakrát do Norimberku a někdy počátkem dalšího roku do Mnichova. Ten mnichovský zájezd byl dokonalý, cestovka využila brzkého příjezdu (standardní harmonogram cestovek pro Mnichov a Norimberk byl po púlnoci z Prahy, před půlnocí návrat, aby se stihlo poslední metro) a před otevřením obchodů se organizátorům podařilo objet Mnichov, ukázat letiště, olympijský stadión, Altstadt a spoustu dalších zajímavostí. Opravdu se snažili. O 3 týdny později jsme s Hankou, tehdy přítelkyní, o rok později i dnes manželkou, objevili cestovku s nádherným názvem CK Cour, která slibovala Mnichov za cenu o 50 Kčs nižší nežli ta předchozí. Za padesátikorunu se tenkrát dalo pořád ještě pořídit přes 10 studentských obědů. A tak jsme o jedné studené březnové noci na stanici metra Opatov, které jsme ovšem říkali Družba, kterýžto název nesla po svou socialistickou existenci, netrpělivě přešlapovali spolu s nevelkou skupinkou dalších budoucích spolucestujících, až jsme se dočkali.

Autobus přijel s mírným, asi půlhodinovým zpožděním, vydával sice nějaké chrastivé zvuky, ale pohyboval se. Majitel a vedoucí zájezdu v jedné osobě nás přivítal, místa bylo hodně, sedli jsme si dozadu a těšili se na nákupně-poznávací výlet. Trošku nás sice překvapilo, že nemíříme na západ,kterýmžto směrem Mnichov ležel i tenkrát, ale projíždíme Kunratice, Lhotku, Modřany, občas se zdálo, že autobus vyloženě tápe, ale postupně nás uklidnilo, že občas jsme zastavili a nastupovali další cestující. Většinou se halasně zdravili s majitelem, evidentně šlo o blízké příbuzné nebo dobré známé.

Asi po 90 minutách se autobusu podařilo najet na barandovskou spojku a někde v kopci, když už jsme jeli správným směrem, nastaly první problémy. Po zastavení na světlech se autobus, byť motor běžel, nechtěl rozjet. Řdiči vulgárním slovem, jehož význam v němčině je zatáčka, označovali spojku, převodovou skřň a rychlost číslo 1. Po řadě pokusů se nicméně rozjezd vydařil. Majitel nás pak obcházel a polohlasem nám sděloval, že to nění jejich autobus, oni mají svůj v opravě a tohle je náhradní, včetně řidičů. Nebyli jsme si jisti, kdo jsou ti "oni", ale přikyvovali jsme. Autobus pak už jel celkem plynule, řidiči nás nicméně ubezpečili, že kdo chce čůrat, musí vydržet, poněvadž nemohou riskovat, že by se nemuseli následně rozjet. Jízda ubíhala, jen jedna paní se za Plzní divila, že jedeme na Domažlice, když to přece přes Rozvadov musí být rychlejší. Majitel ji s úsměvem ubezpečil, že rozhodně ne, má to prý zmáknuté. Věřili jsme mu, byl přece zkušený pořadatel jednodenních zájezdů. Byla to chyba.

V Železné Rudě němečtí celníci zběžně proletěli autobus a majitel se následně někam s nimi vytratil. Po 20 minutách nakoukl do autobusu a volal: "Prosím vás, neumíte někdo německy? Ti Němci po mně něco chcou a vůbec mi nerozumí." Chtěl jsem se zvednout, ale jedna paní byla blíž a šla s ním. Naštěstí pro mne, to bych asi psychicky ani německy nezvládl. Paní se vrátila a naštvaně nám vysvětlitla, že Němci se kupodivu německy snažili majiteli vysvětlit, že poplatky za kilometry autobus platí zcela stejné jako na dálnici i po silnicích 1. třídy a po jiných silnicích beztak jet nemůže. A on na ně mluvil česky a paní si stěžoval, že když po něm něco chtějí, tak přece mají umět česky. Všem nám zmrzl úsměv na rtech, ale majitel za chvilku přišel a jelo se dál. Dokonce to vypadalo, že i spojka si dala říct.

Nedala. Do Mnichova jsme se dostali až něco po osmé hodině, což je doba velké mnichovské zácpy neboli něměcky Stau. Největší procento Němců totiž z nějakých jen jim známých důvodů nebydlí ve velkoměstech, ale v menších satelitních městech do 30 tisíc obyvatel a hrozně rádi jezdí do práce na devátou hodinu autem. A počítají s tím, že nejakých 30 minut stráví ve Stau na příjezdu do velkoměsta. Tento den mělo Německo smůlu. Náš autobus se pokaždé rozjížděl s velkými obtížemi a svými nekonečnými rozjezdy vytvářel nekonečné sekundární Stau za námi. Mám podezření, že pokles německého hospodářského růstu v roce 1991 nebyl způsoben pohlcením bývalé NDR, ale kompletním hodinovým zpožděním všech mnichovských pracujících díky našemu autobusu. Jistě všichni uznáte, že když člověk přijde do práce v 10, tak je hned oběd a po obědě se už nic neudělá.

Autobus se někdy kolem té 10. hodiny nějak protrckal do zastavěné části města. Od malička jsem měl blízko k mapám a při své předchozí návštěvě Mnichova jsem investoval 8 DM do mapy města v knižním vydání. Tu jsem vytáhl a zvědavě sledoval, kudy jedeme. Volako som bol zmatený. Nejprve jsme se blížili centru, pak se oddálili, pak se opět přiblížili, pak jeli opět od centra pryč...

Autobus náhle zastavil asi 2 km od centra v obytné čtvrti. Majitel měl opět proslov: "Prosím vás, nevíte někdo, kde jsme? Asi jsme se ztratili." Nikdo se nehlásil, tak jsem naši aktuální pozici skromně ukázal na své mapě. "Vy máte tak krásnou mapu! Můžeme si ji půjčit?" Samozřejmě, že jsem neodmítl. Zvědavě jsem se podíval na mapu, podle které navigoval řidiče. Jednalo se o 4 stránkovou informační brožurku o bavorském hlavním městě, kde na mapce o velikost 5 x 5 cm byly zakresleny hlavní silniční tahy. Málem jsem omdlel, ale drželo mne, že už jsme v Mnichově.

Autobus se roztrckal směrem k mnichovskému centru. Na opačné straně Ringu než je nádraží se Altstadtem vydal přímo k němu. Vyskočil jsem a říkám majiteli, že to neprojedou, je to slepé. "Nebojte, já to tu znám," zněla odpověď. V Mnichově se od té doby vypráví legenda o autobusu s českou poznávací značkou, který couval celým Altstadtem a nezbořit ani jednu po válce znovu pracně sestavenou památku ani nenabořil žádné parkující auto. A od té doby si Němci váží umění českých řidičů, však kolik jich jezdí pro německé firmy v kamiónech.

Slavnostní okamžik, zastavujeme na terminálu u mnichovského hlavního nádraží. ""Honem honem," volal majitel, "můžeme tu stát jen 10 min. Sraz v 16.00 odjezd v 16.30." Nad nelogičností časových číslovek jsme nepřemýšleli, někteří toho možná dodnes litují. Majitel se vzápětí zaradoval. Těsně před námi stál opuštěný autobus a těsně za námi zastavil další autobus. "Nemůžeme vyjet, takže nebudeme platit, skvělé." Trochu jsme kroutili hlavami, ale nebyla to naše starost.

Pochodili jsme po městě, nakoupili, co potřebovali a těsně před 16.00 jsme přišli na terminál. Autobus stál na stejném místě, před ním volno a majitel volal: "Honem, honem, musíme odjet!" Usadili jsme se a majitel nás začal počítat. Náhle si uvědomil, že část lidí jela pouze do Mnichova, poněvadž zájezd byl asi 4 x levnější než jednosměrná cesta s ČSD (dnes ČD) a oni většinou pokračovali letadlem za oceán. Začal se nás ptát, kdo vlastně se už nemá vrátit, ale to jsme my, kteří se do Prahy vraceli, z logických důvodu netušili. V 16.15 se majitel rozhodl, že už jsme nejspíš všichni a můžeme jet. Jedna paní sice namítala, že sousedka se asi vrátit měla, ale neznělo to jistě a nebyla tedy vzata v potaz. Pár dalších cestujících taky něco bručelo, ale majitel dělal, že neslyší. Pokud se tedy někdo vrátil v 16.17., tak se pravděpodobně buď stal jedním z prvních česko-mnichovských bezdomovců nebo si v Mnichově našel zaměstnání a nemusí dnes přemýšlet, koho na podzim volit.

Autobus se dokázal rozjet a na výjezdu z města už Stau nezpůsobil. Ale na vjezdu Stau byla a auta v ní stojící mi připadadala kapku povědomá. Možná to byla ta auta z rána, možná ne. Před hranicemi autobus zastavil. Mohli jsme se vyčůrat, ale pochopili jsme, že hlavním důvodem zastávky byly jiné lidské potřeby. Všichni příbuzní a známí majitele propadli horečnaté činnosti. Vybalovali v Mnichově nakoupené videokamery, lepenkové obaly pečlivě roztrhali a zvyšovali hromadu na parkovišti, jejíž základy vytvořili pravděpodobně předchozí československé výpravy. Z nakoupených kamer během 5 minut vytvořili kamery použité. Měl jsem pocit, že tím zbytečně přicházejí o záruku, ale neříkal jsem nic. Na hranici před Rozvadovem na nás celníci čeští i němečtí jen mávli, kontrola žádná. Před Plzní autobus opět propadl náladě stávkujícího a odmítal spolupráci. Do Prahy jsme dojeli 10 minut po posledním metru. Mně a Hance to bylo celkem putna, z Opatova na kolej to bylo 15 minut chůze, ale někteří cestující se mračili a říkali, že s touto kanceláří již nepojedou.

Já jsem je neposlechl. Vidina nízké ceny a potřeba dalšího přísunu disket a videokazet mne o měsíc později vedla k tomu, že jsem opět stál na Opatově v 0.15 a vyčkával na autobus. Tentokrát bez Hanky, která musele měřit pro diplomku. Dal jsem se do řeči s jednou o pár let starší budoucí spolucestující a zjistil, že studovala naši školu a byla v ročníku s mým šéfem. Praha je v podstatě vesnice. Popsal jsem jí minulou cestu a vyjádřil naději, že CK Couři už budou mít svůj autobus spravený, takže to bude pohoda.

Nebyla. Přijíždějící autobus jsem rozpoznal okamžitě. Byl stejný a stejná byla i dvojice řidičů. Tentokrát nás bylo na Opatově několikrát více než minule, měl jsem podivný pocit, že více, než je kapacita autobusu. Majitel vystoupil z autobusu a vypadal nějak rozčileně. Za chvíli jsme pochopili. "Bohužel nemohu jet, není tu pro mne místo. A řidiči tvrdí, že musí být dva." Nic jsme neříkali a nastupovali. Majitel se na nás díval pohledem, jako by nás neměl vidět po několik příštích věků. A dodal: "Jo, ještě, prosím, vy s těmi stoličkami, na hranicích se někam schovejte, ono se to nesmí a mohli by vás nechat vystoupit!" Absolutně jsem nechápal, oč jde, ale exspolužačka mého šéfa se za majitelem chvíli skelně dívala a pak se hystericky rozesmála. "A já myslela, že si dělá srandu!" Pořád jsem nechápal. Vysvětlila mi, že když si zájezd objednávala, nebylo již místo. A majitel jí říkal, že si může do autobusu vzít svou židličku a sedět na ni, což považovala za dobrý vtip. Později jí volal, že se místo uvolnilo. A evidentně to myslel vážně.

Do autobusu se dozadu opravdu hrnuli nějací cestující se židličkami. Bylo mi to jedno. Byla polovina dubna a noc chladná. Nastoupili jsme a autobus se rozjel. Ztěžka, ale jel. Tentokrát spojka, převodová skříň i jednička byly OK, řidiči nic neříkali, v okrajových částech Prahy jsme nikoho nenabírali a za půl hodinky jsme už po budoucí D5 frčeli okolo Loděnice a po tehdejší hlavní přes Žebrák směr Plzeň. Do Plzně jsme vjeli mezi okolo třetí ráno. Přesně naproti ČSAD něco někde ruplo, Seděl jsem kousek od řidičů, opět použili pár jadrných slov, autobus zastavil a řidiči šli něco spravovat. Cestující podřimovali. Asi za půl hodiny nás řidiči požádali, ať vystoupíme, spravují prý kolo. Vystoupili jsme, o půl čtvrté ráno v Plzni zdechl pes, nejspíš nejen naproti ČSAD. Za hodinku a půl se řidiči rozhodli, že počkají, až přijde naproti někdo do práce. Pak jim opravdu okolo 5. ranní kdosi pomohl s opravou, již za světla nás nechali znovu nastoupit a jelo se dál.

Spolucestující spali či dřímali, já ne. Po cca 15 minutách poněkud prazvláštních plzeňskych obratů, tuším, že jen málo autobusů se tenkrát v Plzni otáčelo o 180° na každé třetí křižovatce, jsme byli na okraji Plzně. Po dalších 5 minutách jsem si povšiml, že se vyskytujeme na výpadovce na Prahu. Za dalších 5 minut jsem si uvědomil, že to asi není zkratka, a šel za řidiči. Ptám se, zdali ví, že jedeme na Prahu. "Jo, jedeme zpátky," zněla odpověď. "S tím kolem do Německa jet nemůžeme." Chvilku jsem na ně zíral s otevřenou pusou. "Tak to, prosím, sdělte cestujícím. Mnohým v Mnichově navazují další spoje!" Řidiči se na mne podívali jak na Majku z Gurunu, ale jeden z nich se po pár vteřinách obrátil do autobusu a zařval:

"Jedeme zpátky do Prahy, máme pos..ané kolo!" Cestující se probouzeli z růžových snů do reality. "Cože?" "Já musím do Mnichova!" "Mně letí odpoledne letadlo do New Yorku!" Řidiči se tvářili, že neslyší. Cestující brmlali, nadávali i fňukali, ale neměli šanci. Mobily tenkrát existovaly jen ve Star Treku. Autobus to valil směr Žebrák, Beroun, Praha a já jsem krátce po sedmé mohl vzbudit Hanku, ať jde měřit.

Po pár dnech jsem vracel naše jízdenky, na Opatově měla cestovka kancelář v obytném přívěsu. Paní přede mnou hlasitě do okýnka nadávala: "Jednou jsou to brzdy, pak spojka a poté kolo. Už s vámi nepojedu." Pochopil jsem, že jsem přišel o jízdu se špatnými brzdami, a měl chvíli ze života radost.

O 2 roky později už bydlíme ve Zlíně, koukáme na bednu a Hanka náhle: "Vždyť to je CK Cour!"

Nějaký publicistický pořad, pan majitel sedí v montérkách na střeše kulatého autobusu jak z filmu Florenc 13,30 a vykládá reportérovi: "Pořád jsme si museli autobus pronajímat a pořád byly nějaké problémy. Tak jsme si koupili svůj, ten opravíme a budeme nejlepší!" Reportér vypadal celkem přesvědčeně, ale my jsme se smáli ještě asi hodinu a roční dcera na nás nechápavě koukala.

Na obranu pana majitele. Pokud jste tenkrát nezprivatizovali nějakou tu fabriku nebo neměli v rodině strýčka Vika, komunistického exfunkcionáře či ředitele pobočky spořitelny, tak začátky podnikání opravdu nebyly snadné.

Autor: Radek Strouhal | úterý 4.7.2017 15:55 | karma článku: 17.20 | přečteno: 351x

Další články blogera

Radek Strouhal

Ministerstvo financí - přebujelost a nekompetence překročily hranice snesitelnosti

Vzhledem k tomu, že (nejen) v naší společnosti platí "Bez peněz nejsou koláče", jsou ministr financí a jeho ministerstvo ve vládě na druhém místě významnosti, hned za premiérem. Nejen v poslední době však neplní svá poslání.

23.7.2017 v 15:01 | Karma článku: 38.50 | Přečteno: 1911 | Diskuse

Radek Strouhal

Rada pro politiky - jak získat pár voličů navíc

Vy, Vaše strana, Vaše kolegyně a kolegové to myslíte s Vašimi voliči a naší zemí tak dobře a naprostá většina obyvatel Vaše nejčistší a nejkrásnější myšlenky a úmysly neakceptuje. Co s tím?

2.7.2017 v 14:59 | Karma článku: 23.61 | Přečteno: 529 | Diskuse

Radek Strouhal

Předvolební průzkumy - chce to klid a nohy v teple

Parlamentní volby se blíží. Každý den na nás z médií vybafne graf s procenty nějakého předvolebního průzkumu. Ač to většinu z nás nechává chladnými, řada voličů, zejména skalních příznivců té či oné strany, propadá panice.

1.7.2017 v 20:32 | Karma článku: 35.70 | Přečteno: 3316 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Lucia Rien

(Ne)moc přítomného okamžiku

Žiju jako ve snu, ale spát se mi nechce. Vnímám tvůj pohyb, tak tiše a lehce. Plížíš se kolem, a občas mě zasáhneš silněji než bumerang. Vržený sice opatrně, ale tak přesně, že zasáhne to nejniternější JÁ. To které touží.A pláče.

11.11.2017 v 13:18 | Karma článku: 5.06 | Přečteno: 140 | Diskuse

Aleš Müller

Praha Brno po D1, s humorem

Trempové mají Hudsonské šífy, Američané Bermudský trojúhelník, ale to se nevyrovná peklu zvanému D1.

26.10.2017 v 16:51 | Karma článku: 22.43 | Přečteno: 986 | Diskuse

Iva Marková

Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

2.10.2017 v 22:09 | Karma článku: 16.65 | Přečteno: 577 | Diskuse

Pavel Ponec

Takový běžný den nové doby

[krátká povídka inspirovaná nešťastnými událostmi nedávných dnů] Jarmila doběhla domů unavená, špinavá, ale bez viditelných zranění,

16.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 333 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 738 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1526

50letý nenapravitelný optimista, který věří, že nakonec pravda a rozum zvítězí nad lží a demagogií. Databázový programátor, který by se nicméně daleko raději živil jako spisovatel Richard Castle či kriminalista Benno Berghammer. Táta dvou dětí, jež by nejraději pořád viděl ve věku, kdy začínaly chodit a mluvit, což je již neskutečně dávno. Hloubálek, kterému nedá spát, proč Kaufland v Německu má ceny o 10 % nižší než v Česku, ale německá prodavačka má plat 3 krát vyšší. A proč na tuto otázku nedokázal zatím odpovědět žádný ekonom, finanční mocnář, politik či jiný vševěd.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.